Verona, cesta za sluncem

A je to tady! Dlouho očekávaný, několikadenní meeting Cipollini a DMT je tady! Vůbec se mi to, upřimně, v tomto termínu nehodí. Projekt 44 a ruskej stroj má za pár dní splnit svůj první letošní cíl, na kterej se snaží v rámci svých možností několik měsíců připravit…, ale co se dá dělat, kolo nás nikdy po sportovní stránce neživilo a už nás ani nikdy živit nebude :), je tedy třeba se vydat do země zaslíbené slunci, vínu a taky cyklistice, do Itálie a navíc do Verony, kde se má vše, pro nás důležité, odehrát, aby bylo zase chvíli na složenky a další živobytí. Naše okřídlená lebka v počtu čtyř kusů usedá v sobotu brzy ráno v Plzni do auta a jede vstříc dalšímu novému dobrodružství… Nálada panuje skvělá, vše si plánujeme, jak to bude po ránu v klídku a jak odpoledne, respektive navečer, vyrazíme protáhnout nohy před prvním úkolem, což je start na Grandfondo Eddy Merckx. (Tento podnik totiž spolupořádá a sponzoruje firma ALÉ, která patří do stejného portfolia značek jako je „naše“ Cipollini a DMT. Jsme tedy pozváni k účasti samotným Máriem, tak mu ukážem, že nejsme žádný vořezávátka!!) Hned při odjezdu z Plzně však náš Transportér začíná vydávat nějaký ten zvláštní zvuk, je to jen občas a pouze při nízké rychlosti… Říkám si, asi se nevrací dobře pístek u některého z brzdových třmenů :)…. Za Mnichovem je to o něco horší a zmíněný zvuk se dostavuje častěji a navíc i při vyšších rychlostech… Navíc se cesta komplikuje, vedle již zmíněného skřípotu, hustým provozem… Navigace nás žene na GaPa (asi podobná vesnice jako naše KaŠe ). Hustý provoz nám však nedovoluje jet tak rychle jak by bylo potřeba :(. Před Innsbruckem jsme již v jasný pasti! Jsou dvě hodiny odpoledne a je to v prdeli… Zacpaný jsou snad všechny cesty kolem dokola… Jedeme tedy přes hory a doly a objíždíme složitě Innsbruck zpět do Innsbrucku a následně se jak šneci suneme po starý brennerský cestě směr Itálie, za doprovodu skřípotu a kvikotu nejasného původu, který se ozývá z tý naší kolokrámský mašiny… Po pár hodinách útrap jsme konečně za Brennerem a řítíme se dolů z kopce… Luigi, křičí radostně „Viva Italia!“ Za pár minut, když nám Tranďák „padá“ do nouzáku, si říkám, to nás tady teda pěkně vítají 🙁 … Necháváme tedy kousek od Trenta naše vozítko trochu orazit a přemýšlíme, zda vůbec stihneme dnešní plánovaný program. Hlavním cílem je stihnout zaregistrovat se na zítřejší maraton, ubytovat se na hotelu a dále se zúčastnit prezentace a party firmy ALÉ, kde se pozdravíme s vedením společnosti a třeba nám taky dají něco najíst :). Prezentace závodu končí v 19.h, na místě jsme po 12-ti hodinách v autě přesně v 18.55. Jdeme na ně! Říkám si, „šupito presto, není čas ptát se, kdo je kdo!“… Vedle registrace má náš další pasažér Eda (redaktor časopisu 53×11) domluvenou zápůjčku stroje Cipollini, na kterém by měl absolvovat zítřejší závod. Je dost hodin a taky se musím přece alespoň na chvíli projet, když tady mám reprezentovat kolokrámníky ve slušném světle. Je dobrý, aby viděli, ti kluci opálený, že ty jejich kola nejen prodáváme, ale že jim i rozumíme, protože na nich občas i závodíme! A podobně jako referent Puleček (Anděl na horách) skákal rád a skákal dobře (na lyžích) :), my rádi „pružíme“ na kolech :)! V Cipollini balej a zavíraj kamion… Eda nicméně dostává kolo a montuje si pedály, Luigi vyřizuje registraci a Tomáš? Nevěřící Tomáš (je nevěřící, protože si věří!) pobíhá kolem a fotí to naše snažení… Protože kdyby nefotil, tak vy byste neměli nyní na co koukat a zírat! A moje maličkost? Ta, jako „rumunskej přistěhovalec“, jak občas rád říkám, vyhazuje z auta veškerou bagáž a další propriety, aby se dostala k svému milovanému kolu a šla ho provětrat a rozhejbat kopýtka před zítřkem. V 20.30h máme vše připravené a s Edou vyrážíme na krátkej ale nakonec o to intenzivnější švih :). Kluci mezitím řeší klíče od hotelu a letí pozdě, ale přece na zmíněnou party, aby zachránili co se dá a omluvili naši nepřítomnost… Po 22h zastavujeme kousek od kolosea, kde přesně před týdnem skončilo Giro a jdeme za nimi. Akce je v plném proudu, nicméně ti, co budou zítra aktivně závodit, jsou už víceméně na hotelu a leží v posteli. Ale to brzký spaní leckdy nic neřeší – člověk se nervózní převaluje a v hlavě mu to šrotuje … Lepší jít spát později, s „vypláchnutou“(přiměřeně) hlavou 🙂 . Všichni přítomní jsou zde nagelovaní a nažehlení, najatej DJ to rozjíždí na place a „rumunskej nároďák“ do toho přijíždí na kolech a navíc hladovej, jako kdyby tejden nejedl :)… Koukaj na mě dost divně, říkám si… Potkávám na odchodu Mária a asi nás s Edou ani nepoznal, pomyslím si :), když nereaguje ani na pozdrav. Navíc v oblečku od germánů z Maloja nezapadám úplně ideálně mezi místní dealery ALÉ … Připadám si asi tak, jako kdybych šel na fotbal v dresu Slávie a sednul si do kotle Sparty… Nakonec nás zachraňují kluci od Cipollini, protože ti jediní vědí, „kdo je kdo“ :)… a ženou nás ke korýtkům s občerstvením. Je po půlnoci, jsem přežranej chlebíčků a salátu s pršutem, nalitej prosecem a vyrážíme konečně směr hotel… Cestou míjím automat s gumama a přemejšlým, zda si nemám nějaký koupit? Jenže to asi nejsou gumy žvejkací ale asi nějaký jiný i když taky s příchutí :)… Následně v podchodu před hotelem je nějaký „čapí hnízdo“ vyrobený z kartonů – říkám si, zde je asi ubytovanej taky nějakej závoďák z Rumunska?! Vše nakonec dopadá dobře, mám postel, skříň s ramínkama a z kohoutku teče teplá voda, skvělý! Co víc si můžu po dnešním martyriu vlastně přát?! Co bude zítra, vlastně dneska? To se teprve uvidí. Teď jdu spát – mám před sebou luxusní 4 hodiny spánku :)! Jsem ve Veroně, sice bez Julie ale nějakej Romeo (Luigi) mi tu chrápe do rytmu… asi ve stylu televizního pořadu „Cvičme v rytme“ 🙂 … Tak se z toho hlavně neposrat a zítra zkusit „cvičit“, co nejlíp, jak jen to půjde :). Sledujte naše další snažení, více již brzy! Cuba Libre a rumunskej nároďák :).