GranFondo Eddy Merckx Verona

Nevyspalej, od rána nic standardně nestíhám a ještě 10 minut před startem sedím na záchodě :), na lajně trochu zívám, a říkám si: …prvních 15km má bejt po rovině, to se v klidu rozjedu… Stojíme v první vlně mezi legendama italské cyklistiky a všema VIP pacientama, nicméně po startovním výstřelu se to celý mění po pár desítkách metrů v boj o holej život, alespoň pro mě osobně. Po dlouhé době se bojím! Veronou se řítí střemhlav přes 3000 cyklo-pacientů a je to přes kruháče dost nebezpečný… Pořád někdo nastupuje, jako kdyby byl za sto metrů cíl :). Nemám dnes žádné velké ambice, jedu se bavit říkám si, nic mě nemůže rozhodit. Bude to dobrej trénink před mistrákem!? V prvním kopci dne, kterej měří cca 5 kiláků, si to ale už neříkám ani nemyslím! Chybí mi kyslík a couvám jak šutr když se sype z kopce střemhlav kamenným mořem. Cítím v krku snídani a vajíčka jdou málem zpět… Říkám si, kdy přestanou ti taloši blbnout a pružit a zvolní se??? Propadám se někam na konec první stovky, zlatej kočár je v nedohlednu, jde o to přežít a jet v tempu a zhluboka dejchat :)! Dnes jsem vytáhnul italskej dres a tretry, aby měl Mário radost, nicméně stále vnímám od soupeřů úšklebky a na prvním kopci se mě jeden z nich ptá, proč to na sobě vezu, když nejsem zcela jistě mistr Itálie? Odpovídám mu bez jakéhokoli zaváhání, já jsem ale mistr Maďarska! To naštěstí zabírá a mám klid od blbejch keců…:) Je pravda, že kdyby se mnou jel při maratonu nějakej pacient v dresu mistra České republiky, myslel bych si asi to samé já o něm :). Dneska je to prej vypsaný jako mistrovství Evropy v maratonu, tak už to asi chápu, proč tak všichni kolem mě blbnou. Ve druhém, cca 10-ti kilometrovém kopci chytám druhej dech a jedu si svoje tempo, míjím několik soupeřů, kteří evidentně přepálili první půlku závodu a podlehli vlastnímu tempu, takhle už je to o fous lepší. Posouvám se dopředu startovním polem, stále ale s vědomím toho, že dneska to o top ten v pořadí rozhodně nebude. V následujícím sjezdu se v naší, cca třetí skupině, závodí jak o život, mám opět strach a dvakrát gumuju silnici ve smyku a nemám kolo moc pod kontrolou – a to jsem si celkem věřil, že mi moc lidí z kopce neujede :). Asi začnu chodit do kostela, abych získal zpět sebedůvěru v sebe sama a začal si zase věřit ( … sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru a malý ten, kdo má jen malý cíl …) :). Ve třetím a nejdelším kopci dne, kde se zvedá silnice cca dvacet kilometrů směrem vzhůru, jedu v poklidu a míjím opálenýho a vyšvihanýho „staříka“, kterej na zádech na čísle má vytisknutý jméno Casagrande… Má taky italskej mistrovskej dres a přemýšlím, kde jsem ho už asi tak v minulosti viděl :)… (zmíněnej borec se mnou dojel až na cílovou pásku a ještě mě málem obložil ve spurtu). Asi si taky udělal nějakej svůj vlastní projekt, jen jeho číslo je ještě o generaci jinde než ta moje číslovka 44 :). Následnej dlouhej sjezd zpět do Verony je proti silnému větru a musí se tedy šlapat dalších 30 kilometrů stále o sto šest…. Do Verony tak přijíždím, jak se v cíli dozvídám, v první početnější skupině. Dá se tomu říkat možná i balík/“balíček“ :). Cíl je do kopce a poslední dva kilometry vedou přes moc hezkej místní park. Trať a koncovku závodu neznám a až v závěru zjišťuji, že moji souputníci to vědí, narozdíl ode mne, velmi dobře :). Pásku jsem prolítnul nakonec na 29. místě celkově, jak hlásí časomíra, tak jsem vlastně po všech těch peripetiích spokojenej a ostudu jsem si snad moc velkou neudělal. Jako mistr Maďarska je to vlastně i úspěch :)! V cíli jsem vypil asi dva litry Coca Coly, žízeň byla veliká. Objel jsem těch necelejch 130 kilometrů v kopcích krajem Valpolicela bez mechanické podpory i bez zajištěného bufetu, jen na dva bidony s vodou. Jdu se vyjet a čekáme následně s klukama na toho našeho pisálka Eduarda, kterej do toho šel, narozdíl ode mě, s námořnickou rozvahou. Zastavoval totiž pravidelně na občerstvovacích stanicích, dělal si selfíčka, fotil krávy na pastvinách a kus cesty objel s dalším mistrem své doby, se španělskou legendou Fernando Escartinem! Uvidíme, zda se od mistra něco sám naučil a co nám předvede ve druhé části letošní sezony :)! Je po všem… V centru není kde zaparkovat, máme hlad a žízeň, tak nechávám Transportéra zapíchlýho přímo v centru kousek od legendárního kolosea… Podobně, jako kdybych zaparkoval na Staromáku vedle orloje 🙂 …zde nám snad nikdo pokutu nedá, ale stejně pro jistotu nechávám naší „dopraváckou čepici“ za předním sklem – kdyžtak Carabiniérům vysvětlím, že jsme zde na výměnném pobytu :). Kdo se chce podívat na výsledky, tak zde v odkazu níže najde celkové pořadí a v top ten jméno českého závodníka Petra Šťastného, který dokončil celkově na velmi slušném sedmém místě! Gratulujeme a smekáme klobouček! https://www.winningtime.it/web/results.php?item=5395&from=all A co bude dál? No přece představení novinek Cipollini a DMT pro sezonu 2020 + k tomu doplníme nějaký ty naše postřehy a blbosti, co vás zajímají stejně jako nás. Máte se tedy na co těšit! Hezký den! Cuba Libre a kolokrámníci